V koncepci Grepla (✍SČ, 1998) výraz, jímž mluvčí vyjadřuje to, že preferuje (chce, dává přednost) / nepreferuje uskutečnění/neuskutečnění výpovědního obsahu, popř. to, že má/nemá osobní zájem na jeho realizaci/nerealizaci. Propoziční obsah mívá zpravidla formu vedlejší věty se spojkou aby, popř. kdyby:

Jsou to jednak preferenční slovesa (1a) a (1b), jednak preferenční konstrukce sponově‑jmenné (1c). Mají často formu kond., tím se liší – funkčně i syntakticky – od ↗predikátorů evaluačních: Jsem rád, žes mu pomohl × Byl bych rád, abys mu pomohl. Kond. formu mají tedy především takové predikátory, jichž se v ind. užívá jako predikátorů evaluačních. U predikátorů jednoznačně preferenčních (např. chci) n. převážně preferenčních (např. je vhodné, (ne)sluší se, (ne)hodí se) je možné alternaci ind./kond. hodnotit jako ↗neutralizaci: Chci / Chtěl bych, aby se o tom... Jistý funkční rozdíl mezi oběma mody je možné v těchto případech vidět v intenzitě (míře) preferenčního postoje, dané právě nejistotou mluvčího o správnosti (vhodnosti) toho, co preferuje. Míra (intenzita) se nejednou vyjadřuje komparativem u predikátorů sponově-jmenných: Bylo by správnější (moudřejší, rozumnější, vhodnější...),abys/kdybys mu napsal. Při komparativu není kond. potřebný: Je rozumnější (užitečnější, lepší), abys mu napsal.

V Greplově teorii se p.p., které ani svou formou, ani zájmennými výrazy nesignalizují jednoznačně, že jde jen o postoj mluvčího, tj. p.p. použitelné jako všeobecně platné, pojí také s infinitivní skupinou: Je lepší / Bylo by lepší, abych (abys, aby, abychom...) mu zatelefonoval // mu zatelefonovat; Sluší se / Slušelo by se, abych (abys, aby, abychom...) ho o tom informoval // ho o tom informovat. Standardní je analýza těchto infinitivních skupin jako arbitrární kontroly (viz ↗kontrola). P.p., které svou formou n. v konstrukci s osobními zájmennými výrazy jednoznačně signalizují, že jde jen o postoj mluvčího, mohou se (spis.) pojit pouze s vedlejší větou se spojkami aby/kdyby: Chci / Chtěl bych (přeji si / přál bych si; líbilo by se mi; hodilo by se mi; bylo by mi milejší...),abys/kdybys (aby/kdyby...) mu zatelefonoval. Infinitivní skupina je tu možná při totožnosti mluvčího s konatelem preferovaného obsahu: Chci / Chtěl bych (přeji si / přál bych si...) mu zatelefonovat // učit na vysoké škole (viz také ↗kontrola). V hov. jaz. se p.p. chci / chtěl bych (přeji si / přál bych si...) pojí s inf. v případech netotožnosti mluvčího s konatelem: Chtěl bych oholit = „chtěl bych, abych byl oholen“.

P.p. jsou v ✍ZČSk (1962) do jisté míry integrovány v pojetí ↗modality, v ✍NŠ (1966) nejsou jako specifický funkční typ predikátorů interpretovány.

V širším smyslu lze mezi p.p. zařadit i preskriptivně užité modální predikátory nutnostního typu je třeba (nutno, záhodno, dlužno, radno...) a možnostního typu je možno (možné, lze...): Je třeba, abys (abychom...) ho informoval(i) / ho informovat; Je možné, abychom ten zámek vylomili / ten zámek vylomit; viz ↗voluntativní modalita.